Drsná píseň o ropovodu, Respekt, Přemysl Martinek

Český Michael Moore pátral, odkud teče černé zlato

Do českých kin vstoupil krátce po začátku nového roku dokumentární film Martina Marečka Zdroj. Diváci ho měli možnost vidět již na loňském festivalu Jeden svět, na Ekofilmu nebo třeba na festivalu v Jihlavě. Všude byl nadšeně přijat a odnesl si řadu cen. Film, který se odehrává v Ázerbájdžánu a mapuje stavbu nového ropovodu, totiž ukazuje problém naší závislosti na „černém zlatě“ nejen z pohledu lidských práv a ekologie, ale vypovídá hodně i o ekonomické struktuře naší společnosti. V českém prostředí je málo dokumentů, které mají takový přesah. A je tu ještě méně dokumentaristů, kterým stojí za to natáčet angažované filmy.

Ropná kolonie

Pojem angažovaný film je u nás bohužel velmi zprofanovaný, a proto se tu politické filmy skoro vůbec netočí. Zatímco na pultech všech knihkupectví můžete nalézt zpovědi lidí typu Radovana Krejčíře a politická špína se propírá v médiích často bulvárním způsobem, na film o politické situaci u nás, o hospodářských kauzách nebo o ekologických tématech jen tak nenarazíte. Angažovanost přitom není nic pejorativního, vyjadřovat svůj názor na politicko-ekonomické problémy prostřednictvím filmu je ve světě úplně normální.

Při sledování Marečkových záběrů z totalitárního Ázerbájdžánu člověka zamrazí. Místní politická reprezentace je zkorumpovaná, občané nemají zajištěna ani základní vlastnická, natož politická práva, jsou tedy přesně v situaci, v jaké jsme byli my před několika málo lety. Paradoxem ovšem je, že to dnes téměř nikomu v civilizované Evropě (tedy i u nás) nevadí. Spíše naopak. Konsorcium British Petroleum (BP), které postavilo nový ropovod spojující Ázerbájdžán, Gruzii a Turecko, tento systém přímo podporuje. Je celkem jasné, že v zemi, jako je Ázerbájdžán, to po sedmdesáti letech kolonialismu sovětského střihu nebude s demokracií úplně nejlepší. Film však ukazuje nejen bídné dědictví, ale také důsledky našeho současného nezájmu o cokoli, co se odehrává kdesi daleko za našimi hranicemi.

Mareček se svým štábem začíná svou pouť na ropných polích. Postupně se setkává s dělníky, odboráři, disidenty, úředníky, politiky a také se zástupci British Petroleum. Ve filmu se kromě archivních dokumentárních záběrů, ukazujících údernické nadšení dělníků za sovětské éry, objevují také ne příliš odlišné záběry z propagačních filmů BP. Ty jsou podle vyjádření tiskové mluvčí firmy „natočeny prestižními západními firmami“. Unylý hlas v nich stejně jako v těch sovětských vypráví o báječném životě v zemi, kam až západní investice přinesly pořádek a „pohodu“. BP školí místní policisty, jak respektovat lidská práva, dává práci ženám, lidoví pěvci o ropovodu skládají písně, je to prostě idyla. Když ovšem sledujeme policejní zásah proti demonstrujícím majitelům pozemků v praxi, všechno je úplně jinak.

Většina pozemků pro stavbu ropovodu byla samozřejmě „znárodněna“. Lidé nedostali peníze, nemají práci, jsou perzekvováni a zadržení se nevyhnul ani sám režisér. To vše nechává představitele BP, kteří podle vlastních propagačních materiálů absolutně dodržují západní standardy, zcela chladnými. Jedna z opozičních představitelek a nezávislá odborářka ve filmu hřímá směrem k místním elitám, které jediné mají přístup k penězům z ropného průmyslu. Nás by však mělo zarazit hlavně to, že i když je situace v Ázerbájdžánu čitelná na první pohled a upozorňuje na ni mnoho nevládních organizací, velká evropská firma podporovaná vládami, MMF a Světovou bankou z ní bez větších problémů profituje. Film začíná krátkou animací, parodující naši každodenní potřebu nadužívat ropu bez ohledu na to, odkud se bere, a pak kamera sleduje dlouhou cestu od benzinové pumpy až k reálnému obrazu ropných polí. Zdroj není lacinou ekologickou agitkou, ale skutečnou filmovou studií, věnující se problému z různých perspektiv a hlavně do hloubky. Se stejnou důkladností přistupuje k distribuci: režisér film poslal všem zmíněným institucím, které za stavbou ropovodu stojí.

Za šedesát dolarů

Podstatou angažovaného filmu je upozorňovat na věci, které nejsou v pořádku a které není tak těžké změnit. Podobně jako Marečkův předchozí dokument Hry prachu, věnovaný pražskému zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, je i Zdroj filmem, na který bude dobré se podívat i za pár let. Stejně rychle, jak zmizely protestující davy ze Seattlu, Janova nebo Prahy, zmizí časem i ázerbájdžánský problém, respektive bude jen velmi těžké stavbu ropovodu přímo sledovat. Už dnes je jasné, že MMF v Praze sliboval něco (proměnu v transparentní otevřenou organizaci), co nikdy neudělal, a podobně tomu bude i s British Petroleum. Možná by bylo na čase si uvědomit, že to pro nás může mít nedozírné důsledky. To není laciné levičáctví ani katastrofická vize o zlém kapitalismu, jen jednoduchý předpoklad, že bezmyšlenkovité a nezodpovědné využívání okolního světa se Západu může vymstít. Zní to možná divně, ale pro lidi, kteří za naše pohodlí dostávají šedesát dolarů měsíčně a kteří se překřikují do kamery, než je za to, co říkají, přijde někdo zmlátit, by asi podobně paradoxně vyzníval projev o energetické politice EU.

Síla angažovaných filmů je hlavně v tom, že ukazují zoufalství ve všech jeho aspektech. Martin Mareček na něm neparazituje, ale pokouší se ho analyzovat a přiblížit co nejširšímu spektru diváků. I díky tomu patří jeho filmy mezi to nejlepší a nejaktuálnější, co u nás za poslední dobu na poli dokumentu vzniklo.