auto*mat

ohlasy

Občanská společnost není automat

Celovečerní dokumentární film Automat Martina Marečka není ani tak o dopravě v Praze, ale o možnostech občanské společnosti. A smrdí to podobně.

„Ráno vstanu a změním svoje město.“ Takto lapidárně shrnuje podtitul filmu Automat motivaci režiséra Martina Marečka k dlouholetému natáčení dokumentárního filmu v plenéru pražských ulic a zejména silnic. Touha po změně byla u autora vcelku logická. Žije v Praze a má malé děti. Jednoho dne si uvědomil, že se v Praze nedá žít. Jeho následující kroky už tak běžné a očekávatelné nejsou. Jednak se rozhodl s nesnesitelnou situací něco sám dělat, což není v Česku samozřejmým úkazem. Za druhé, a co je důležitější, dokumentární film nebyl stimulem jeho konání, ale bylo tomu naopak – vznikl jako vedlejší či spíše paralelní produkt Marečkova občanského angažmá.

Jasná a osobní motivace je pozoruhodným aspektem tohoto díla. Nestává se totiž na poli dokumentárního filmu tak často, aby samotný snímek obnášel jednoznačný a čitelný důvod, proč byl vůbec natočen. Spojení tématu s osobním příběhem pak dává natáčení jasný směr. A zároveň z filmu činí intelektuální reality show – povede se Marečkovi a spol. změnit své město? A jak to udělají?

Boj o změnu začíná několik let před premiérou filmu na platformě stejnojmenné občanské iniciativy Automat, jejímž je Mareček členem. Členové iniciativy se snaží docílit, aby se Praha ve své koncepci dopravy inspirovala západními metropolemi ve smyslu omezování osobní dopravy, zkvalitňování veřejné dopravy a zejména uzpůsobení městského prostoru cyklistice. Iniciativa pořádá cyklojízdy, happeningy, demonstrace, vypracovává studie a návrhy, chodí na zasedání magistrátu, připomínkuje projekty dopravních projektů – a intervenuje u primátora Béma.

Přestože snímek mapuje průběh několikaletých aktivit občanské iniciativy, nejedná se o aktivistický film, který by chtěl napomínat automobilisty a naopak velebit cyklisty a chodce. Marečkovo východisko je daleko méně ideologicky zakotveno. Boj o podstatu dopravy ve městě je zobrazen v osobní rovině a z pohledu toho, kdo ve městě žije a současný stav mu vadí. Nenutí diváky jeho pohled přijmout, ba nenutí vnímat Prahu jen jako smrduté místo plné aut a jejich lomozu, byť je tak ve filmu zobrazuje. Malá digitální kamera, punkový styl natáčení, osobní komentáře a autorovy konfrontace dávají dostatečně najevo, že Mareček odmítá být hlásnou troubou a mluvit za společnost. Své kolegy aktivisty nepostuluje jako hrdiny a ostatní jako padouchy, kteří nevěří ve spásu v ježdění na kole a vyznávají bohy čtyř kol. Není zde implicitní vodítko, která ze zájmových skupin okolo problému má být divákovi sympatická.

Tématem filmu však v důsledku není samotný automobilismus v Praze. Natáčení by se mohlo opřít o jakýkoli jiný problém – a že by se jich v Praze z pohledu občana našlo dost. Film ani nijak zvlášť dopravní situaci neanalyzuje. Místo toho se zabývá skupinou občanů, kteří ve městě chtějí něco změnit, a sleduje, co pro to dělají a jaké výsledky to přináší. Film je v jedné ze svých rovin vtipnou a svěží kuchařkou občanské angažovanosti – zobrazuje postupy a strategie, které občané mohou využívat, je-li jich dost a chtějí-li dosáhnout toho, co považují za společensky přínosné. Dlouholeté časosběrné natáčení však zároveň přináší i temnou a realistickou poslední kapitolu kuchařky občanské společnosti – přijetí aktivit a požadavků občanů na straně pražských úředníků a primátora Béma. V této dimenzi Mareček přináší razantní analýzu rozdílu mezi reálnou politikou magistrátu či dalších institucí provozu lokální moci a způsobem komunikace s veřejností – která se v důsledku nezdá mít na politiku magistrátu jakýkoli vliv, ať už je občanské angažmá jakkoli silné.

Tato linie filmu má snad dokonce edukativní přínos. dokáže vystihnout nutnost jemných a citlivých strategií občanských aktivistů, zobrazit kreativitu, hravost a vtip při akcích na podporu vlastních záměrů, zároveň s krutou přesností odkrývá postoj městských zastupitelů a úředníků, a přináší poučení, jak se nenechat zmást, oklamat či využít pro PR magistrátu, aniž by se vůbec stalo to, co bylo slíbeno.

Deník Referendum | 28.10.2009 | Ivo Bystřičan

Jedeme dál

V dokumentu Martina Marečka jsou lidé rukojmí aut a dávají mat sami sobě.

Filmový záběr z okna domu je výmluvný. Dole na křižovatce stojí dvě auta znehybnělá po banální srážce. Kdysi se tomu říkalo, že si „dala pusu“, jenže to bylo ještě v dobách, kdy i ťuknutí blatníků byla událost. Dnes už to nikoho z náhodných svědků nevzruší, jen za kamerou se ozve hlas: „Od rána je to už třetí nehoda.“ Objektiv pak přiblíží klasickou scénu na jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek. Střepy na vozovce a dohadující se řidiči, okolo proudy aut.

Takto začíná poslední film dokumentaristy Martina Marečka (1974) Auto*Mat, jenž na letošním festivalu v Jihlavě získal Cenu diváků. Režisér měl k jeho natočení dobrý důvod: „Bydleli jsme s dětmi v centru Prahy. V bytě jsme kvůli hustému provozu téměř nevětrali. Pod okny se pravidelně srážela auta. Ta zaparkovaná zase ukousla chodník tak, že vedle sebe neprošli dva lidé. Stačilo vystrčit kameru z okna a pustit ji.“

Film se odehrává v Praze, kterou však lze zaměnit za jakékoli větší město, kde radní a politici tvrdohlavě pouštějí kolony aut do center, nalévají miliardy do nových staveb, jež autům usnadňují život, a vybízejí tak k dalšímu nárůstu tohoto způsobu dopravy. Zároveň je to film o každém z nás, kdo si myslí, že v tom nejede, avšak při první dopravní zácpě začne nadávat. Marečkův dokument totiž klade různé otázky. Stali jsme se už automaty, které si pohyb nedovedou představit jinak než šlapat na pedál a točit volantem? Které proměnu zaasfaltovaného okolí v hlučné, páchnoucí a nebezpečné závodiště časem přijímají jako nutné zlo? Jsou auta skutečným matem pro dnešní města? Nejde s tím nic dělat?

Mottem dokumentu je jednoduchá věta: Ráno vstanu a změním svoje město. Tvůrci však záhy došlo, že síla filmařiny není dostatečná, proto s kamarády vymysleli projekt Auto*Mat. Stejnojmenný film je kromě jiného také průvodcem touto nevšední občanskou aktivitou, která se proplétá labyrintem zvyků, předsudků, leností a pokrytectví, jež ústí právě do ucpané křižovatky se sraženými auty.

Film jako medicína

Martin Mareček se narodil v Praze a do nedávné doby žil v bytě za okny domu, odkud pořídil záběry pro svůj dokument. Už za jeho dětství to bylo rušné místo. Poté, co otevřeli most nad Nuselským údolím, se po Severojižní magistrále začaly hnát do centra kolony aut, které tak jako dnes přetíná neméně zatížený provoz Rumunské ulice. Tenkrát se tady dalo chodit aspoň po chodníku, jak ve filmu dokazuje režisérova fotografie z mládí. Na stejném místě vyfocený Marečkův syn naopak budí dojem opuštěného dítěte na přeplněném parkovišti.

„Chtěl jsem být doktorem,“ říká dokumentarista pocházející z rodiny s letitou lékařskou tradicí. Za komunismu mu totiž tato profese připadala jako jedna z mála svobodných. Jenže rok 1989 ho zastihl ještě na gymnáziu a on pochopil, že se změnou režimu se otevřely možnosti i pro jiná povolání. Třeba dělat filmy. Nejdříve se však přihlásil na obor kulturologie na FF UK, protože, jak tvrdí, „nebyl jsem ještě zralý na FAMU“, cítil potřebu získat přehled, než se pustí do specializace. Jeden z nejzajímavějších současných českých filmařů se však od touhy být lékařem vzdálil méně, než by se zdálo. Dobře udělaný polemický dokument chápe jako jistý druh diagnózy a případné léčby společnosti. „Ač jsou takovéto filmy méně navštěvované, obsahují daleko větší rozbušku než film hraný. Divák ovšem musí vytušit, že vám jde o něco důležitého, o něco, co se týká i jeho.“

Což byl jeden z důvodů, proč si v roce 1996, kdy se dostal na FAMU, vybral právě katedru dokumentu, kromě další výhody, že „tato filmová kategorie je finančně i realizačně jednodušší“. Na FAMU si vyzkoušel vše možné, práci s kamerou, střih, dramaturgii a každý rok natočil tematicky i profesně odlišný snímek. Například hraný a částečně mystifikující Javor 98 o statistovi z Národního divadla, který plánuje obklíčit Prahu stromy. Anebo vícežánrový Metody vejce ze zákulisí byznysu spojeného se seznamováním lidí. Oba filmy byly oceněny na školním festivalu.

Ekologie ducha

Osobitý filmařský rukopis, neboli situační reportáž, v níž se štáb stává součástí zabíraných dějů a událostí, ukázal Mareček v absolventském snímku Hry prachu. Podnětem mu bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze roku 2000. Mezinárodní setkání přilákalo do města u břehů Vltavy i velké počty aktivistů a demonstrantů všeho druhu. Dokument (filmovou i malou digitální kamerou) zaznamenává nejen dramatické dění v Praze, ale především práci médií, která už předem určují, kdo je na dobré nebo na špatné straně, a ovlivňují tak názory veřejnosti.

„Při práci na filmu jsem si uvědomil, že takto udělaný dokument může být k realitě otevřenější, objektivnější než publicistická média, jimž jde spíš o brechtovské zcizení reality, dopředu vynesené rozlišení stran konfliktu na negativní a pozitivní.“ Marečkův snímek se o rok později stal nejlepším českým dokumentem v Jihlavě a zabodoval i na zahraničních festivalech.

V roce 2005 natočil neméně zdařilý Zdroj, jenž získal přes dvacet ocenění na mezinárodních festivalech. Stejnou metodou situační reportáže mapoval výstavbu gigantického ropovodu v Ázerbájdžánu. Formou vyprávění o natáčení ve filmu současně popisuje situaci tamních disidentů, občanů, zaměstnanců ropného průmyslu, žijících v jednom z nejzkorumpovanějších států světa.

Dokumentarista přitom nezaznamenává jenom obrazy zbídačené země, v níž pod rukama naftařské mafie i policie mizí nepohodlní lidé. Jde mu o naše propojení s nechutným režimem, se kterým nechceme mít nic společného a zároveň jsme na něm závislí. Stačí přece zastavit u pumpy a do auta natankovat benzin. To samo o sobě není převratné zjištění. Mareček však jde dál, jemně a vtipně nastoluje otázku, zda za takové situace má ještě jedinec šanci něco posunout nebo změnit v současném světě. Nejvíce tato „ekologie a etika citlivého ducha“ vyniká právě v Auto*Matu.

Mentalita Béma

„Mohl jsem udělat normální film o problémech automobilismu v Praze, kde by hovořili jeho zastánci i odpůrci, padala odborná řešení, rozebíraly se různé zkušenosti z ciziny. Chtěl jsem ale prozkoumat, co se většině lidí nelíbí a zároveň se na tom podílejí. Jaké jsou možnosti a limity neziskových organizací i jednotlivců,“ říká režisér o dokumentu, který točil šest let. Až na očividné zastánce aut, argumentující ve filmu slovy „přece nemůžete chtít, abychom se zase vrátili na stromy“, anebo premiéra Topolánka, který před kamerou prohlásí, že je nutné nejprve vybudovat nové komunikace a tunely, a pak se teprve můžeme o problému bavit, si většina dotazovaných občanů, radních a překvapivě i obchodníků s auty uvědomuje, že situace je neúnosná.

Jakmile však přijde řeč na to, co by se dalo podniknout a jak opustit vyjeté koleje konvenčního myšlení, lidé couvají. Mistrný je portrét primátora Béma, který se s filmaři několikrát sešel. Jeho počáteční vstřícnost postupně upadá úměrně tomu, jak se blíží chvíle, kdy by měl to něco navrhnout, prosadit. Riziko, že by řešení, jímž by ubylo aut ohrožujících spoluobčany, ale zároveň by mohlo ohrozit jeho politickou kariéru, je pro něj směrodatné.

V dokumentu přitom padají návrhy. Například prodávat auta s manuály, jak a proč škodí, podobně jako krabičky cigaret varující před důsledky kouření. Programově omezovat jejich přístup do centra, rozvíjet levnou veřejnou dopravu. Přemýšlet před každým otočením klíčku v zapalování, jestli je to opravdu nutné.

„Svým způsobem jde o schizoidní mentalitu moderního člověka,“ vypráví filmař o zkušenostech s dotazovanými lidmi, kteří ho překvapovali dalšími nápady a inovacemi, rozhořčením nad množstvím automobilů, aby se nakonec usmáli a bezradně pokrčili rameny. Jinými slovy, jedeme dál. Z konkrétního problému se tak v Auto*Matu stává problém obecný. Za nesnesitelný provoz jde přece dosadit cokoli jiného, co nám vadí, třeba konzumní způsob života, a stejně v tom pokračujeme.

V Marečkově filmu se automatismus pasivního postoje a myšlení týká aut a snahy o lidštější tvář města. Jaký tato pasivita přináší výsledek? Podle dokumentu jednoznačný, mat si zarputile dává člověk sám sobě. „Nejsem pesimista,“ říká režisér, jenž se nakonec z hlučného bytu odstěhoval, „potěšilo mě, kolik diváků se po zhlédnutí snímku přiznalo, že auta a město začali vnímat jinak. Ale i to, jak se původní iniciativa několika kamarádů rozrostla a změnila v organizaci, která spolupracuje s odborníky a nabízí konkrétní řešení.“ Léčba společnosti snad pomalu začíná.

Respekt | 23.11.2009 | Jaroslav Formánek

Násilí kamery

Lidské vnímání začíná mít i v nejbanálnějších záležitostech filmový rozměr.

Ve filmu Martina Marečka Auto*Mat se objevuje několik sugestivních scén, v nichž si režisér nahlas uvědomuje sílu média, které používá k výpovědi. Filmová kamera tu slouží jako vyjednávací nástroj, čisté machiavelistické politikum. Pražský primátor Pavel Bém, který běžnými způsoby nekomunikuje, je před kamerou najednou nebývale vstřícný a ochotný. Hraje ideál politika, čímž mimo jiné dokazuje, že ví, co to je, jen se tak obvykle nechová. Režisér a štáb si s radostí vychutnávají pocit moci, který jindy patří výhradně politikům. Stačilo by brát kameru všude s sebou, mít politiky neustále pod dohledem, a všechno by časem běželo směrem k lepšímu...

Martin Mareček, vyděšen touto svůdnou a zároveň strašidelnou zkušeností, nakonec postupně odešel z centra svého filmu Auto*Mat, přikrčil se v roli pozorovatele na okraji a nechal „hrát“ výhradně samo sociální hnutí bojující proti automobilismu v Praze. Režisér přestal být hlavním hrdinou filmu, protože, jak sám kdesi prohlásil, „už neměl kontrolu nad obrazy“, o něž mu šlo především. Logicky: stal se jedním z obrazů, které chtěl sestavovat a míchat dohromady, hledat jejich vnitřní souvislosti, a dostal se tím do pozice předmětu kamery, která přímo na něm vykonávala svou násilnou práci. A velmi rychle tak zjistil, že kamera obscura není ani neutrální, ani milá a přátelská.

Mediální doba, která se denně probírá v novinách a v televizi, začala až ve chvíli, kdy se naplno prosadilo násilí kamery a kdy zároveň přestalo být vnímáno jako násilí, jinými slovy: když se toto násilí stalo neviditelnou, a tudíž zcela neproblematickou součástí života, což se mimo jiné také projevuje v kritickém přístupu k filmu. O mediálním násilí (filmu či televize), často politicky motivovaném, se dnes hovoří téměř výhradně v souvislosti s postprodukcí: ve spojení se střihem a montáží. Například filmy Michaela Moorea brané jako propagandistické manipulace; snímky Jana Špáty, vydírající obrazem skrze hypertrofované probarvování hudby; televizní publicistika, výběrově využívající natočené rozhovory v délce desítek minut v krátkých čtvrtminutových klipech. Běžné každodenní násilí kamery vnímáno není, výjimkou jsou záběry skrytých objektivů, avšak ty jsou považovány za násilné pro tichost a nepřiznanost své práce, nikoli proto, že (něco) zabírají.

Pohledem Druhého

Da Vinciho „camera obscura“, sen, který byl naplněn až o mnoho století později, měla původně vydávat záznamy faktů, měly být zachycením světa takového, jaký je; byla vynalezena ve fantazii polyhistora jako pomůcka vědce, který odhaluje a popisuje řád světa, měla být také rozvíjejícím nástrojem malíře, který barvami a liniemi zachycuje duši pozemského univerza. Zatímco lidské pohledy jsou vždycky individuální a jedinečné, protože se lišíme nejen očima, jejich fyziologickým uzpůsobením, ale rovněž místem a úhlem pohledu (umístěním a ostřením objektivu), záznam vznikající uvnitř kamery je univerzální. I tento záznam závisí na pohledu diváka a na postavení kameramana, ale obrazy, které v temné komoře vznikají, mají všeobecnou platnost. Není to totiž pohled jedinečně lidský, kamera zaznamenává vidění „oka“ druhého. A i my lidé se v pohledech kamery ukazujeme tak, jak nás vidí druzí, a to navíc všichni druzí najednou! Vidění kamery je tedy pohledem Druhého, jemuž se dost dobře nemůžeme vzepřít, protože žijeme všichni pod jeho potenciálním, ale také stále aktuálním dohledem (aristotelská dvojice možnosti a uskutečnění tu přestává být užitečná).

Naše vlastní záběry, přesněji záběry, na nichž jsme sami předměty, nás přitahují a děsí právě proto, že nás předvádějí tak, jak se neznáme. Camera obscura není zrcadlo, nabízející reflexi živoucího. Neodráží na citlivou desku, povrch filmu (do systému jedniček a nul) prostě to, co je, nýbrž předvádí neviděné, tedy jakýsi mediální přízrak, který neumíme při nejlepší vůli dopředu ani následně ovládnout, ačkoli se o to odborníci na mediální sebeprezentaci intenzivně snaží. Říkávalo se, že kamera bere lidem, zvířatům a věcem auru, připravuje je o světelnou část duše, ale každodenní násilí kamery je možná namířené přesně opačným směrem: kamera duši teprve nalézá, konstruuje či vytváří, a to tím, že nás předvádí jako jiné, druhé. Rimbaudovské motto (post)moderny - „já je někdo jiný“ - zachycuje nejlépe ze všech právě filmová kamera.

Pouhý obraz

Rozpor mezi tím, jak se vidíme vlastníma očima v zrcadle, a tím, jak nás vidí oko Druhého, vnáší do lidské existence nejistotu a zájem zároveň. Obojí je třeba uspokojit, a tak se také děje. Náš obraz jakožto obraz-druhého je natolik fascinující, že se mu věnujeme s až narcistickou láskou. Podlehnout není obtížné. Množení obrazů druhého v nekonečných proudech fotografií a videí způsobuje, že se s ním postupně identifikujeme. Já se stává obrazem já, který chceme vidět, protože tak nás prostřednictvím násilí kamery vnímají ostatní.

Podivný pocit režiséra Marečka - totiž že není jako jeden z obrazů svého filmu schopen režisérsky ovládat obrazy, které sesbíral - se rodí z typově stejného zážitku „únosu já“. Úkrok stranou, který režisér udělal, aby zachránil sám sebe a tím i svůj film, patří zase k důležitým obranným mechanismům. Jeho podstatou je snaha vytrvat v napětí mezi vlastním obrazem a já, tedy mezi univerzálním pohledem kamery a pohledem vlastních očí.

Na první pohled to vypadá velmi jednoduše, stačí se postavit a říci teď, ve skutečnosti je to ten nejtěžší boj ze všech, jaké můžeme v mediální době vést. Nenápadné, protože neviditelné a nevnímané násilí kamery se postupně rozprostřelo po celém prostoru a lidské vnímání začíná mít i v těch nejbanálnějších záležitostech filmový rozměr. Filmová je literatura, divadlo i politika; filmově se díváme na lidské utrpení, srážku aut, radost ze sportu; filmovýma očima vidíme přírodu i vesmír; filmově prožíváme mezilidské vztahy. Ve světě ovládaném násilím kamery je celý život pouhý obraz…

Respekt | 17.11.2009 | Petr Fischer

Žijeme v autokracii?

Životní styl s rukou na volantu vábí svou efektivitou a elegancí. Pro většinu lidí představuje jasnou volbu — v porovnání s hromadnou dopravou či extrémním sportem cyklistů kličkujících mezi auty. Dalším argumentem pro podporu automobilismu a mnoha souvisejících odvětví je ekonomika. Opravdu je ale „jedinou správnou cestou“ více betonu a asfaltu pro více aut? Pražská iniciativa Auto*Mat se rozhodla nabídnout alternativu.

Že je Praha k nebydlení a silnice jsou zahlcené, to vidí i muž reprezentující naši největší automobilku. Ale tyto trendy, jak s úsměvem dodává, by neměly negativně ovlivnit následující jednu dvě generace. Za jeho postojem ční prospěchářský alibismus mnoha dalších postav dokumentu — když s tím nemůžeme nic udělat, zkusme na tom alespoň vydělat. Martin Mareček, filmař a jeden ze zakladatelů iniciativy Auto*Mat, nechce, aby lidé přestali jezdit auty a vrátili se zpět na stromy. Zkouší pouze otřást neochvějností dogmat spjatých s automobilismem.

Auto*Mat, to je především občanská iniciativa doprovázená kamerou. Nečekejme tedy objektivní výpověď, ale ani emotivní výkřik, k němuž je při pohybu na pólu zainteresovanosti snadné sklouznout. Akce Auto*Matu opravdu obsahují momenty anarchistických naschválů namířených proti systému. Namísto házení kamenů ale pouze stovka cyklistů zablokuje magistrálu či se nálepkami polepují auta těch, „co v tom jedou“.

Díky časosběrné metodě můžeme sledovat příklad probouzení občanské společnosti. Úsměvného happeningového aktivismu se Auto*Mat nevzdá, ale postupně se přetavuje do formy schopné vyvolat tlak na politiky zákonnou cestou. A zde leží jedno z těžišť výpovědi. Šest let soustředěné energie s podporou několika tisíců lidí vede pouze k symbolickým vítězstvím. Auto*Mat tedy není jenom o autech. Na konkrétním příkladu vlastně ilustruje neuspokojivý chod naší demokracie. Česká Laputa se vznáší příliš vysoko v politických oblacích a ti, kteří vládnou, tak už neslyší své poddané.

Ústřední postavou filmu je primátor Pavel Bém. Jeho počáteční ochota a vstřícnost se přetaví ve lhostejnost a vrcholí demagogickým projevem při zasedání zastupitelstva, ve kterém se hlásá jediná možná cesta pro lepší příští Prahu. Jediná, protože již nevratně odlitá do betonu okruhů a tunelů. Tak jako v Marečkově předchozím snímku Zdroj, jenž sledoval lidskoprávní kontexty těžby ropy v Ázerbájdžánu, se fráze „těch nahoře“ v kontaktu s fakty reality demaskují samy.

Přestože je hlavním hrdinou sám dokumentarista, není autorita dokumentu opřena o jeho tvář. Momentky z vlastního bytu s výhledem na rušnou křižovatku představují pohled zespodu, rozhodování třicátníků, zda žít či nežít v centru. Emoce jsou plastičtější než fakta a studie. Ty leží v pozadí dokumentu a poskytují mu pevný základ. Hlavním argumentem je ovšem nepopiratelná masa aut, nesporně životu nebezpečná a očividně se rozpínající bez pevného limitu. Výsledný snímek nelze obvinit ze subjektivity; zkrátka chce zastávat názor nemalé skupiny obyvatel.

Iniciativa filmem nekončí, ale dostává se do nové fáze mediální viditelnosti. Nyní se může ukázat, zda aktivita Auto*Matu dosáhla stropu svých možností. Nebo zůstane jen pachuť z úsilí nutného k prosazení věcí vlastně samozřejmých? Jak hlasitě musí člověk křičet, aby měl alespoň pocit, že žije v demokracii?

Host | 10.11.2009 | Petr Lukeš

Jedeme v tom všichni!

Marečkův filmový šach*Mat automobilismu u nás
Auto*Mat je název známé občanské iniciativy, jejíž raison d'?tre je vytlačit v Praze automobilismus prostšími formami dopravy, jako je kolo a chůze. Stejnojmenný dokument Martina Marečka sleduje příběh této iniciativy a jeho vtipné peripetie hrají šachy s protihráči - policií a magistrátem. Svým třetím celovečerním dokumentem pokračuje Martin Mareček v linii filmového aktivismu, který je pro něj nutným předpokladem tvorby. Na rozdíl od předchozích filmů Hry prachu (2001) a Zdroj (2005), věnovaných globálnějším tématům, je tentokrát věc veřejná, již snímek jemně protežuje, věcí blízkou, bezprostředně se dotýkající každého Pražana, potažmo obyvatele větších měst. Občanská iniciativa Auto*Mat by si přála, aby se magistrát zasadil o vytlačení dopravy z centra měst, rozšíření pěších zón a o vybudování sítě cyklostezek. Na pozadí sporů o korza a cyklostezky se profilují dvě diametrálně odlišné představy o tom, jaký má být život ve městě.

Pohled zadku, co se veze
Splnění návrhů lidí z Auto*Matu by automaticky přineslo zpestření života ve městě, zlepšení atmosféry a oživení veřejných prostranství, jejichž přeplněnost a tep dělají město městem. Ačkoli se situace spontánně mění k lepšímu, charakter Prahy dosud vystihují spíše tituly Burtonova filmu Ospalá díra či Ajvazova románu Prázdné ulice. Na tomto stavu se kromě uzavřenosti Čechů do svého soukromí podepisuje také přebujelý automobilismus, což je vlastně jen jiná podoba téhož. Vnitřně příbuzná zahleděnost do vlastní kuchyně, pohodlnost, apatie, nízké občanské vědomí a nepotřeba kultury vytvářejí dohromady ideální rejdiště pro megalomanské projekty technokratů. Ano, Mirek Topolánek má pravdu, když ve filmu říká, že pohyb je život. Ale pokud je pouze automatický, je v tom něco zkaženého. Není divu, že je automobilismus vůči škodlivosti nadměrného provozu a nehmatatelným nárokům urbanismu slepý, vždyť jde o pohled vezoucího se zadku.

Natočit film nestačí
Prodemokratický a občanský étos Marečkovy práce přináší, jako každá angažovaná tvorba, hodně úskalí. Však víme! Případů prostupování umění a propagandy známe dost; dodat umělecky hodnotný obal jakémukoli obsahu - žádný problém. V cizorodosti díla a politického postoje spočívá hlavní potíž: do organismu bezúčelného díla vniká vetřelec, jehož účelům se dílo musí podřídit. Nemusí tomu tak být vždy, nicméně se riskuje propad kvality. Způsob, jakým se Mareček s těmito obtížemi v Auto*Matu vypořádal, z něj činí vyzrálý film. Cenou, jež se obecně v umění za aktivismus platí, je především doslovnost a omezení mnohoznačnosti. Předávané sdělení musí být jasné, má-li mít vliv na myšlení a chování lidí. V Marečkových filmech proti sobě vždy vystupují dvě strany, občané hájící svá domnělá práva proti establishmentu. Ačkoli tato konfrontace není nikdy pojednávaná jako boj dobra se zlem, víme, které straně patří režisérovy sympatie. Aktivismus je přiznaným hybatelem celého filmu. Pro podobné téma příznačný levicový sebesžíravý sarkasmus však zachraňuje jak Marečkova umírněná povaha, jeho klid a jemná ironie, tak vysoká citlivost uplatněná při výstavbě filmu. Ta se vedle chytrého a hravého střihu a pečlivě vybrané hudby projevuje v poetičnosti ("poeticky" rozpité záběry, zpěv, akční lyrika či andělé), jejíž dávky sublimují politický konflikt do vyšších sfér, kam už nedoléhá hluk pouliční vřavy.

Bémovo divadlo
V hlavní roli exceluje pražský primátor Pavel Bém. Zatímco ostatní politici jsou špatní herci, kteří se ani neumějí přetvařovat a na jejich tupém čele si můžeme takřka přečíst, o co jim jde, Pavel "Ustarané čelo" Bém povýšil komunální politiku na velkolepé divadlo. Zachycení jeho proměny z férově působícího chlapíka s progresivní vizí rozvoje města v otevřeného oponenta iniciativy, který na zasedání městského zastupitelstva s hysterickým opovržením označuje členy Auto*Matu za "kluky" a "mládežníky", ačkoliv se jedná o dospělé lidi, z nichž mnozí mají rodiny, patří k nejpůsobivějším momentům filmu… Mareček a jeho kameramani Vít Klusák a Jiří Málek osvědčují stejný cit pro výběr místa, kde se bude něco dít, jako měl svého času fotbalista Horst Siegl pro výběr místa v šestnáctce. Je to sice součást práce dokumentaristy, ale proč to nevyzdvihnout, je-li situací nadúroda. Policistovi, který nejdřív sebevědomě řve "seberte ho!", po náporu argumentů zadrženého už jen jede pusa naprázdno a nakonec se stahuje do ústraní. Pořadatel mítinku ODS s vzezřením veksláka a velkými hnědými kruhy kolem očí nás s úsměvem seznamuje se svou představou zdraví, podle níž doporučuje malým dětem inhalovat zplodiny - ať si vytvoří protilátky. A samozřejmě vtipné a lehce mrazivé obrazy pekla na tunning srazu. Nade všemi však ční vrcholná scéna, v níž duchovní světí za účasti předních politiků nově postavený tunel.

Pod nadvládou automatů
Když Mareček duchovního osočí z toho, že nevidí za roh, ten odpoví: "Ale to víte, že vidím za roh. Všichni vidíme za roh." A má pravdu. Všichni, i vnímavý dealer aut, moudrý exšéf Škody Vratislav Kulhánek, Mareček, vy i já, máme opodstatněný pocit, že civilizace je časovaná nálož. Právě tak všichni dobře víme, že odpočítávání už nikdo z nás nezastaví, ani kdybychom se na tom všichni najednou shodli. Vůči běhu věcí, který byl započat před několika stoletími, a strojům, které nám přinášejí takový užitek, jsme bezmocní, neboť jak silnými osobnostmi bychom se museli stát, aby nám stroje jako pouhé nástroje sloužily, a nikoli naopak? Správně to říká Kulhánek, když si prohlíží propagační­ samolepky Auto*Matu s víceznačným heslem Jedu v tom!: "Jedeme v tom všichni." A s úsměvem dodává, že buď hodně, nebo málo. Nejsme tak docela bezmocní, jak ukazuje expanze iniciativy, která během pár let narostla z hrstky nadšenců v regulérní hnutí. Na utopickém záběru zabírají davy jeho sympatizantů na kolech celou půlku Nuselského mostu směrem z centra a jako by šlapaly do pedálů po cestě k malinko lepší budoucnosti, zatímco kolony aut směrem do centra se pomalu šourají do minulosti. Právě brázdím Nuselák ve sporťáku Alfa Romeo Spider a z rádia rapuje James Cole "Jedu pět set ve tvym městě, tam kde máš jet dvě stě". Jo, jedu v tom hodně! Jsem smířený s šílenou dobou; jsem šílený. Navzdory mému rozpoložení mě Mareček svým filmem dokázal probudit z diskotéky a nasměrovat moji pozornost zpět k vědomí vlastní odpovědnosti a mikroskopickým možnostem něco ovlivnit. Snad si vzpomenu, až budou příští komunální volby, říkám si, když do vyhledávače zadávám heslo "city bikes".

A2 | 30.9.2009 | Jakub Zelníček

Marečku, podejte si auto

Režisér Martin Mareček představil 21. září svůj nový film - Auto*Mat. Je to vyprávění o automatismech v nás, o automatickém, nekritickém myšlení, se kterým denně usedneme do automobilů a ucpeme s nimi města. O myšlení našich politiků a úředníků, kteří ochotně investují hromady peněz do dopravních staveb, které dost možná většina lidí chce, které pak ale lidem a jejich městům škodí. Je to film ukazující, že auta už neslouží nám, ale my jim.

Název filmu si Martin Mareček půjčil od stejnojmenné občanské iniciativy, kterou spolu s Honzou Bouchalem a Danem Mourkem a mnoha dalšími před šesti lety zakládal. Film má několik rovin: osobní, politickou, aktivistickou, výtvarnou, hudební a kdo ví, jestli jsem na nějakou ještě nezapomněl. Film má spád, humor i napětí. Pro leckterého pražského cyklistu bude dobrou zábavou hledat na plátně tváře svých kamarádů a kamarádek z cyklojízd. Pro motoristy film až taková zábava nebude - zvláště patří-li mezi motoristy, kteří na své auto nedají dopustit.

Mareček na své postarší auto dopustit dá. Přestože k němu má sentimentální vztah (je to auto po mamince), nemá ho jako modlu, kterou by oprašoval a leštil. Automobil jeho i cizí mu jsou prostředkem k zobrazení absurdit, do jakých může nakynout automobilová společnost. Návštěva autosalonu, rozhovor s ředitelem Škoda Auto, výlet na tuning party, to všechno jsou příležitosti ukázat, jak hluboko jsou hodnoty této společnosti zatlačeny do sedadel automobilů. Absurdním okamžikem je záběr na pána leštícího hadříkem své čerstvě nabourané auto. Není to jen tragikomický výjev. Je to esence vadnosti společnosti jedoucí na automat.

Martin Mareček je vzděláním dokumentarista. Není ovšem tichým svědkem schovaným za kamerou, ale stává se jedním z aktérů dění před ní. Nepředstírá při tom nestrannost nebo nezaujatost. Naopak, od začátku do konce je zaujatý a otevřeně straní cyklistům a chodcům. Trochu se tím blíží Michaelu Mooreovi, ale na rozdíl od něj Mareček nežongluje s obsahem a nenavádí diváka, co přesně si má myslet. A zcela nemoorovsky přiznává i slabé chvilky těch, kteří jsou na té "správné" straně. Příkladem může být debata policisty s Vítem Klusákem, kameramanem filmu, který se pokusil zablokovat magistrálu obřím transparentem. "Zlý" policista svízelnou situaci vzhledem k okolnostem ustojí s mnohem větším přehledem než Klusák. Ten se vymlouvá a vykrucuje jako školáček přistižený s cigaretou na školním záchodku.

Filmem se jako červená nit vine modrá kravata pražského primátora Pavla Béma. Ten je hlavním hrdinou jedné ze sledovaných linek - a hrdinou ne nutně záporným. Druhou výraznou linkou je vývoj iniciativy Auto*Mat. Oba příběhy je možné ve filmu sledovat odděleně, ale fakticky spolu souvisejí a vzájemně se podmiňují. Bémovo počáteční nadšení z nápadů lidí kolem Auto*Matu časem opadá s tím, jak jejich aktivita s lety neutuchá. S tvůrci filmu a aktivisty Auto*Matu (na rozdíl od pražského radního pro dopravu a dopravního výboru) dlouhou dobu komunikuje. Některé Bémovy sliby, dané pod tlakem namířené kamery, se stanou skutečností. Například uzavírka pro auta na Smetanově nábřeží v Den bez aut. Jiné sliby ale zůstanou nenaplněny. Například pravidelné víkendové uzavírání stejného místa. Přístup primátora se proměňuje v okamžiku, kdy se v Auto*Matu změní sestava lidí - idealisty, kteří oslovují magistrát s nápady a návrhy, vystřídají pragmatici, kteří magistrát hlídají a upozorňují média na jeho přešlapy. Primátor se z přívětivého politika vítajícího podněty občanů změní v politika, který zesměšňuje "kluky" poté, co se pustili do přímé kritiky magistrátu. Film zakončuje sázka mezi primátorem s Michalem Křivohlávkem z Auto*Matu o to, zda bude překročena cena tunelu Blanka.

Vývoj iniciativy Auto*Mat je druhou linkou filmu. Sledujeme ji od jejích prvopočátků s trochu jalovými nápady s blokádou magistrály obřím transparentem, přes idealistickou snahu navázat konstruktivní spolupráci s magistrátem, až po přerod v hlídacího psa. Iniciativě se daří leckoho nadchnout, umí nalákat tisíce lidí na cyklojízdy, zorganizovat program pro Den bez aut, přesto ale po shlédnutí filmu zůstane na jazyku hořká chuť bezmoci. Na to, aby se magistrát řízený automatem dopravních stavebních zakázek odchýlil od své trasy alespoň o píď, se spotřebuje neuvěřitelné množství energie a času mnoha aktivních lidí. Jedinou nadějí zůstává, že aktivní lidé jako Martin Mareček jsou obnovitelný a nevyčerpatelný zdroj tlaku proti automatismům.

Ekolist | 29.9.2009 | Martin Mach

DOK Revue 3.09 | Andrea Slováková, Marek Hovorka

Nový prostor

Týden | 5.10.2009 | Jiří Peňas

Lze vůbec normálně žít v Praze? ptá se nový český film Auto Mat

Totální přetížení města auty, úrazy, alergie, rakovina nebo jen prostá nemožnost jít na procházku na Vinohradech. Je tento stav normální ve vyspělé Evropě? Takovou otázku klade zábavný dokumentární film Auto*Mat režiséra Martina Marečka.

Mareček chodí po ulicích (a po politicích) s kamerou a provokuje líné zkostnatělé socialistické myšlení. Není jako Američan Michael Moore, protože nic nepřekrucuje, nefabuluje.

Pouze natáčí několikaletou komunikaci sdružení Auto*Mat s pražským magistrátem i s běžnými občany. Dokonce zapřede hovor i s manažerem Škody Auto a s návštěvníkem tuningové party a přiměje je říct onu pověstnou "nepříjemnou pravdu", že současný rozvoj našeho pohodlí vede lidi ke katastrofě.

Humor režisér nemusí vymýšlet, vymýšlí se sám. Stačí postavit kameru a točit tuningovou akci. Inteligence některých protagonistů se projevuje v tom, že jezdí dokola smykem tak dlouho, dokud nevybuchnou gumy nebo mučí motor na místě, až se kola rozžhaví a opět exploduje pneumatika. Přihlížející pak propuknou v jásot a pozvednou kelímky s pivem.

Také rozhovory s primátorem Pavlem Bémem patří k těm zábavnějším, zvlášť když se dozví, že magistrát zase něco zpackal. Ale film není žádnou lacinou levicovou agitkou. Hloupé výroky některých představitelů ODS jsou prostě dokumentem doby. Filmaři vám sami řeknou, že Bém není nepřítelem, že se vlastně bojí toho, aby magistrát neovládl jiný sexy politik.

Zlepšení je možné, dodávají autoři naději Pražanům a všem obyvatelům ČR. Film nabízí řešení inspirovaná západními metropolemi. Že MHD musí být levná a rychlá, není otázka levicovosti, nebo pravicovosti, ale otázka logického myšlení. Že je v nejbohatších zemích (Německo, Belgie, Holandsko) lépe rozvinutá cyklistika a stát ji podporuje, je fakt. Proč jde u nás všechno tak pomalu?

Auto*Mat mnohé naznačuje. Do kin jde 24. září.

novinky.cz | 17.9.2009 | Stanislav Dvořák

Auto*Mat: Kdo seje silnice sklizi auta

Zítra vstanu a změním svoje město, zní podtitul dokumentu Auto*Mat, který mapuje šest let "krocení zlé dopravy" - vizí, utopií, střízlivění, úspěchů i zklamání stejnojmenné iniciativy, podporující šetrnou a vlídnou (nejen) pražskou dopravu. Auto*Mat není aktivistickým pamfletem, který by chtěl vymýtit auta z povrchu zemského a zavést koňský povoz a koloběžku jako jediný možný dopravní prostředek. Je to film o kolařích, který se svými velocipedy snaží pohnout mnohem většími neviditelnými koly dopravního automatismu a politických strojků. Divák si prý sám může rozhodnout, jestli sleduje cyklistickou verzi Dona Quijota, nebo akční vizionářskou komedii.

Město, živý a tvárný organismus, formují lidé, kteří v něm žijí, a ono zas formuje své obyvatele tím, jaké je. Někteří z nich, jako filmař Martin Mareček, nechtějí být jen pasivními reptaly, ale chtějí podobu svého životního prostoru měnit a ovlivňovat, i když nemají na své straně kulaté razítko. "Je třeba se rozhodnout, jestli je město na projíždění, nebo na užívání," říká Mareček, režisér, scenárista i autor hudby k dokumentu Auto*Mat. "Moje názory nejsou nijak fundamentalistické, bez auta se v určitých okamžicích neobejdete. Jenže my jsme už obětí dopravních automatismů a ani si neuvědomujeme, že životní prostor může vypadat i jinak. Auto*Mat není film jen o autech, ale o možnostech, které člověk má, pokud chce pozměnit své nejbližší okolí," vysvětluje.

Dokument sleduje problém automobilové dopravy, která, podržíme-li se příměru k organismu, ucpává tepny v srdci města, i prostřednictvím Marečkova osobního příběhu. Mareček pozoruje ukrajování chodníku kvůli parkovacím místům z okna bytu na rušném rohu Rumunské a Londýnské, kde žije prakticky od svého narození, trpělivě chodí na magistrát za primátorským cyklistou-populistou, vydá se na tuningový sraz, kde ho kupodivu nikdo nezbije, polepí auto svoje i cizí samolepkami "Jedu v tom" a především najezdí stovky kilometrů na kole po Praze, která k neprimátorským cyklistům není dvakrát vlídná.

Přitom nijak nepředstírá, že točí objektivní dokument. "Nestranný a odosobnění dokumentární film je hloupý a legrační mýtus. Film není recept, sběrnice ani zrcadlo, ale gesto," tvrdí. Zdůrazňuje ale, že rozhodně nechce nic bořit, že jeho "východisko je spíš rodinně-konzervativní ve smyslu vztahu k místu pro život". Jak by takové místo mělo v ideálním případě vypadat, ukazuje akce iniciativy Auto*Mat Zažij město jinak, při níž jindy auty ucpanou část centra nahradí pěší zóna s kavárnami a programem. Před lety se v korzo proměnilo Smetanovo nábřeží, letos ulice mezi náměstím Míru a I. P. Pavlova.

Na Smetanově nábřeží byla mimo jiné i horolezecká stěna, po které šplhal tehdejší i současný pražský primátor Pavel Bém. Spolupráce s ním, respektive s magistrátem, je jednou s linií dokumentu na cestě za městem vlídnějším k cyklistům a pěším. Červené světýlko kamery přiměje i úřednického šimla k větší ochotě, ovšem ukazuje se, že na svůj prospěch i přes vstřícnost nezapomíná. Auto*Mat je rozhodně zajímavým vhledem do fungování lokální politiky, od níž vybíhají do různých stran nitky, mnohé natolik neviditelné, že si o ně člověk nezasvěcený snadno může ukopnout palec.

Neméně zajímavé je pozorování nebo konfrontace, povětšinou mírná, s těmi, kteří, jak říká Michal Křivohlávek z iniciativy Auto*Mat, "měří velikost svého JÁ výhradně prostřednictvím svého vozu anebo si myslí, že dojet autem z obýváku do restaurace je jejich nezcizitelné lidské právo". Soutěž, komu dřív praskne pneumatika, na tuningovém srazu působí v kontextu dokumentu ještě bizarněji, než by i bez filmu zřejmě působila. Nemluvě o pánovi, který své ťuknuté auto uprostřed rušné křižovatky při čekání na policii leští hadříkem - úplná esence automobilového 21. století.

Mareček říká, že jeho film není objektivní, na druhou stranu se ale ani nesnaží se dělat lepším - nevystříhl například ztrapňující momenty, ke kterým patří především aktivistické nadšení při jednání s policií v začátcích inciativy i filmu. Nesnaží se ani podsouvat divákovi až pod nos souvislosti, aby je viděl i tam, kde nejsou. A snadno by k tomu mohl využít absurdně (vzhledem k tématu filmu) tragickou smrt kolegy z Auto*Matu, kterého srazilo v Praze auto. Spíš se jen dělí s divákem o své zkušenosti z dobrodužné cesty za změnou dopravy, tedy i života, aby ukázal, že v tom sice jedeme všichni, ale záleží jen na nás, jestli automaticky, nebo Auto*Maticky.

ct24.cz | 20.9.2009 | Jana Benediktová

Časoběrný dokument Automat M. Marečka

Reportáž na iVysílání ČT. Automat, tak se jmenuje nový časosběrný dokument Martina Marečka. Je o životě člověka v Praze pohlcené motoristy.

ČT1 | 20.9.2009 | 19:00 Události

Filmový Auto*mat mění svět, nejen ten automobilový

Martin Mareček už se nemohl koukat na tisíce aut, která v každou denní i noční hodinu projížděla pod okny jeho bytu v centru Prahy. A tak se rozhodl zjistit, zda dokáže změnit svět. Výsledkem je hnutí, které pomáhá měnit tvář české metropole -a také dokumentární film Auto*mat, který má dnes v českých kinech premiéru.

Marečkův donkichotský boj s větrnými mlýny začal v roce 2003, kdy s přáteli založil iniciativu Auto* mat. Ta je dnes v Praze největším hnutím specializovaným na dopravu a postupně ji začali brát vážně i pražští zastupitelé, kteří se původně s Auto*matem bavili jen v přítomnosti kamer. Jedním z hrdinů filmu je i pražský primátor Pavel Bém, který před kamerou Marečkovi slibuje modré z nebe, mimo kameru ale zůstává k jeho návrhům na zlepšení dopravní situace v Praze chladný.

Cyklisté do města patří Mareček s přáteli přesto od svých cílů neustoupil - pořádají happeningy a cyklojízdy, tisknou samolepky, policistům vysvětlují, proč by cyklisté měli mít právo jezdit městem, radnímu pro dopravu, proč má jejich akce povolit na komunikacích jindy vyhrazených jen autům, a Mirku Topolánkovi, k čemu je dobrá mobilita. A to vše natáčejí i pro stejnojmenný film, který po šesti letech natáčení právě přichází do kin.

Film Auto*mat ve výsledku není ani tak kritikou automobilismu, spíše ukazuje snahu změnit prostředí. To potvrzují i tvůrci, kteří se ale odmítají nazývat aktivisty. "Bráníme se tomu, aby Auto*mat byl vnímaný jako aktivistický film," říká producent Vratislav Šlajer. "Film nechce jen poukazovat na daný problém, je to hlavně příběh člověka, který chce něco změnit." Souhlasí i sám režisér. "Jsme všichni spíš konzervativně naladěni, nevidíme nic levičáckého na tom, že chceme bojovat proti silničnímu socialismu," říká Mareček.

A film ukazuje, že to jde. Hnutí Auto*mat postupně dotlačilo magistrát k povolení pravidelných, masivně navštěvovaných cyklojízd městem, organizátoři zasahují do jednání o výstavbě silnic a cyklostezek a dokázali - zatím jen jednou - uzavřít Smetanovo nábřeží, které se změnilo v korzo. Auto*mat nevypráví jen o zdánlivě naivní touze něčeho dosáhnout, ale je to zároveň film o moci médií - bez přítomnosti kamery aktivisté dosahují svých cílů u populistických politiků jen velmi ztuha. A nejen u nich - ve filmu konfrontují krom politiků, pro něž je snaha o zlepšení životního prostředí jen dalším prostředkem v politickém boji, i účastníky tunningového srazu či pasivnější zbytek spoluobčanů, kteří jednu z cyklojízd častují nenávistnými výkřiky "policii na vás, parchanti". Také někdy jezdím autem Mareček má za sebou už několik angažovaných dokumentů - ve Hrách prachu sledoval boj v ulicích během pražského zasedání MMF, ve Zdroji pak nečisté praktiky při těžbě ropy v Ázerbájdžánu. Ve svém zájmu o zlepšení světa jde Mareček ve stopách amerického režiséra Michaela Moorea, i když bez jeho demagogie a častého překrucování faktů. Mareček je proti Mooreovi střízlivý a sebeironický a přes osobní přístup k tématu zůstává nad věcí. Dokumentuje špatné podmínky k životu v metropoli a zároveň přiznává vlastní vlastnictví auta. K zprostředkování faktů využívá hravé grafické předěly i grafické prvky přímo v obraze. A nezapomíná příběh doplnit o rozuzlení vlastního příběhu. Výsledkem je silný a dojemný film, který zároveň může vyprovokovat celospolečenskou debatu. Jedna je ostatně naplánovaná i na dnešní premiéru. Od 21 hodin bude on-line k vidění na stránkách www.automatfilm.cz

Hospodářské noviny | 21.9.2009 | Irena Hejdová

AutoMat, film, z něhož vzešla občanská iniciativa

Auto*Mat režiséra Martina Marečka není "pouze" dokumentem. Když režisér připravoval jeho natáčení, neplánovaně spoluzaložil občanskou iniciativu, která se snaží měnit poměry na pražských silnicích a dnes již žije vlastním životem.

Režisér Martin Mareček začal natáčet Auto*Mat již v roce 2003, původně jako protipól svého filmu Zdroj, který slavil úspěchy na mnoha zahraničních festivalech. Zatímco Zdroj vypráví o tíživých podmínkách, v jakých žijí obyvatelé Ázerbajdžánské oblasti, v níž jsou rozsáhlá ropná pole, Auto*Mat měl být o tom, jak ropa škodí i v zemích, kde je spotřebovávána.

Postupem natáčení se však proměňovalo jak téma filmu, tak pozice samotného režiséra, který spoluzaložil a podílel se na práci stejnojmenné občanské iniciativy, která si vytkla za cíl omezit automobilový provoz v Praze a vytvořit lepší podmínky pro cyklisty. Iniciativa Auto*Mat dodnes pořádá populární cyklojízdy, jednou se jí dokonce podařilo pro auta zcela uzavřít jedno z frekventovaných vltavských nábřeží.

Impulz k filmu vzešel z režisérova života v bytě nad křižovatkou.Marečkův film, jehož hlavním impulsem byl život autora v bytě nad rušnou křižovatkou a chodníkem, který čím dál hlouběji zabírá parkoviště, tak přerostl v časosběrnou kroniku aktivit iniciativy: od akcí partyzánských a provokativních, přes ozdobení vlastního starého Fiatu protiautomobilistickými hesly a statistikami až po cílený tlak na pražské politiky, aby omezovali automobilový provoz ve městě a otevírali jej bicyklům.

Dojde i na smutné okamžiky, když se jeden z hlavních aktivistů Jan Bouchal konce filmu nedožije: v noci jej z kola srazí auto a zraněním podlehne. K iniciativě, k níž se zpočátku hlásily nanejvýš desítky lidí, se po šesti letech stala masová záležitost a cyklojízdy oblíbenou tradicí.

K aktivitě vybízejí producenti a distributor filmu i diváky: četnější projekce Auto*Matu budou jen tento týden v Praze, po zhodnocení návštěvnosti se má rozhodnout o tom, zda či do jaké míry bude promítání omezeno.

tyden.cz | 24.9.2009 | Pavel Mandys

Auto*Mat

Ráno vstanu... a změním svoje město. Provokativní teze, kterou dokument Martina Marečka realizuje s drzostí, angažovaností i patřičnou mírou demagogie.

Praha se dusí, Praha je obležená auty a lidé pověření správou věcí veřejných jsou minimálně liknaví. Jedeme v tom všichni. Není na čase něco dělat? Občanská iniciativa Auto*Mat prošla vývojem od vysloveně partyzánských začátků, přes nenápadné přetahování s magistrátem až do dnešní profesionálnější podoby. Martin Mareček ji dokumentární kamerou vyprovází, ale zároveň utváří a podporuje.

Výsledné dílo má hodně společného s díly Michaela Moora. Zahrává si s absurditou a hyperbolou, ironicky používá oficiální materiály magistrátu, nabízí vlastní komiksově stylizovaná řešení, argumentuje klackem tam, kde si to podle něj závažnost situace žádá. Mareček si je však zároveň plně vědom své subjektivity, ironizuje sám sebe, udržuje si nadhled a perspektivu jednotlivce, který vše sleduje z okna svého bytu a nevnucuje nic než zápal pro dobrou věc.

Marečkův pohled osciluje kdesi mezi kvalitním investigativním dokumentem, satirickým podobenstvím, recesí a vyhroceným aktivismem. Autorovi je předem jasný obsah sdělení (že dopravní situace v Praze je neudržitelná) a celý Auto*Mat předkládá inteligentní a vtipný argument proč. Na sledování pružného populismu pražského primátora, technokratického blábolení bývalého premiéra a zaječího kličkování pražských radní je cosi stejnou měrou humorného jako rozčilujícího. Mareček za každým smích diváka podsouvá nápadné: jen se směj, ale týká se tě to také.

Auto*Mat svou radikálností rozdělí publikum na dvě poloviny – milovníci aut ho budou pokládat za výplod ekologického blouznění a nesoudnosti, naproti tomu ti, kteří jim denně vztekle musí uskakovat z cesty, zase jako emotivně zabarvenou, avšak odpovídající výpověď o stavu města. Ať už se řadíte ke kterékoli straně, jedno se tvůrci přiznat musí – provokovat dovede chytře a zábavně, aniž by ze sebe přitom dělal samozvané svědomí světa. V tomhle ohledu Martin Mareček Michaela Moora překonává.

houser.cz | 23.9.2009 | Vítek Schmarz

Mysli globálně, jednej lokálně

Je to snad zázračný týden, protože ve světě by se neztratil a z obvyklé provinčnosti se vymaňuje i druhý domácí počin. Časosběrný dokument AUTO*MAT přitom přináší osobní pohled jeho autora Martina Marečka na problematiku ryze regionální – na dopravní situaci v Praze.

Její pojmenovávání začíná na křižovatce před vlastním bytem, pokračuje na magistrátu, kde se řeší miliardové investice do městského okruhu, ale končí až u univerzálních principů, jak uspořádat dopravní situaci v miliónové metropoli.

Rozhodně potěší, že "mooreovský" boj dokumentaristy za lepší svět se obejde i bez samoúčelných podpásovek, divokých manipulací a citových vydíraček. Ano, utrpí tím jeho průraznost. Ale rozhodně se nemusí snižovat poutavost a rozmělňovat pocit, že právě tenhle film má svoji jasnou cenu. Nejenom proto, že po něm zůstala stejnojmenná fungující iniciativa a že něco změnil...

reflex.cz | 25.9.2009 | Petr Cífka

Automat: jak se nechovat lhostejně

Časosběrný dokumentární film o "moru" zvaném automobilová doprava v Praze natáčel Martin Mareček dlouhých šest let. Jeho hravý Automat nyní vstupuje do distribuce, nicméně pro blízké i vzdálené známé existoval dávno před dokončením.

Kolovaly o něm zvěsti, zjišťovalo se, co je nového. Stejnojmenná neziskovka, kterou film inicioval, se v hlavním městě proslavila pravidelnými cyklojízdami po magistrále, zaplňujícími celý Nuselský most.

Samotný snímek má na pohled nesourodý, přerývavý tvar. Mohli bychom říct, že je na vícero použití, alespoň se vymyká zautomatizovanému pojetí dokumentárního či lidsko-právního filmu.

Mísí se v něm domácí video s urbanistickými komentáři, humorná animace s aktivistickým svědectvím či happeningem. Vystupují tu hlavy pomazané mocí i policejní čepice, kluci na kolech nebo tunningáři.

Pohromadě jej drží postava autora – filmového sociologa, publicisty a třicátníka z Prahy, který žil od dětství na rohu frekventované Rumunské ulice a založil tam i svou rodinu. Pod dojmem setkání se sousedem, který se nepohoršoval nad tím, že ulice jsou zamořené hlukem a smradem, ale že poblíž není kde zaparkovat, se rozhodl natočit film. Lépe řečeno pokusil se "v tom dál nejet" – něco udělat pro možnou záchranu Prahy z moci automobilismu!

Příběh vytváří s pomocí časosběrné metody, která přibližuje, co nového se kolem zpočátku zcela naivní iniciativy "proti autům" událo. Jak pomalu vzrůstá povědomí Pražanů o cyklistice, jak před nimi trapně kličkuje primátor Pavel Bém, který by si z Týdne mobility udělal rád píárko – ale nechce jít "klukům" moc na ruku.

Jak zatím radní odhlasovali stavbu tunelu Blanka, jenž přetížení Prahy automobilovou dopravou nejspíš stejně nevyřeší. V jádru totiž film není jen o autech a automobilismu. Marečkovi lze vytknout, že nepřibližuje kontext, jaké místo získal čtyřkolový miláček v našich kulturách. Automat naproti tomu dobře odhaluje, jak automaticky jsme si zvykli na netrpělivé, pohodlné řidiče, kteří svými auty terorizují město, zničili pražské čtvrti a ty "slabší" vytlačují z pouličního provozu. Snímek vypovídá o zadrhávajícím mechanismu demokracie u nás, kde politici těží z toho, že se "málokdo zajímá o věci veřejné". Autoři iniciativy zjišťují, že se s nimi politici baví, jen když drží v ruce kameru. Marečkův mimořádný příklad lze vnímat především jako film určitého návodu, jak se nechovat v našem veřejném prostoru automaticky, totiž lhostejně.

Právo | 25.9.2009 | Michal Procházka

Podle filmu Automat má být Praha městem lidí

"Dokud se město aut nestane znovu městem lidí" – to je motto hnutí Auto*mat, které se už několik let snaží vrátit Praze vlídnou tvář.

V kostce by se také dalo říct, že jeho členové vyhlásili válku autům, jež zahlcují centrum města a s tzv. vlídnou dopravou jiných evropských měst mají pramálo společného. Dokumentarista Martin Mareček o nich natočil celovečerní film, který tento týden vstoupil do kin, a nazval ho prostě Auto*mat.

Pohledem jednoho z hrdinů (doslova, protože drtivý automobilový provoz sleduje ze svého okna v rušné pražské ulici Rumunská) přibližuje dopravní situaci v Praze (časté bouračky na obvyklých místech), kontrasty mezi postoji řidičů a chodců či cyklistů, snahu členů hnutí prosadit některé návrhy na zlepšení na pražské radnici, boj o cyklostezky.

Hezky zachytil proměnu různých setkávání s primátorem Pavlem Bémem, který se od počátečního zájmu a nadšení posunul v časovém úseku několika let k menší ochotě a chladu. Ostatně, během této doby změní postoj i hrdina filmu a jeden z aktivistů Auto*matu, jehož manželka mezitím povije dvě děti – rodina se v závěru filmu stěhuje z Rumunské na okraj Prahy.

Marečkův film zaznamenává různé akce hnutí (Den bez aut, cyklistická jízda Prahou, transparent přes magistrálu u Národního muzea, korzo na nábřeží), z nichž mnohé se neobešly bez konfliktů s městskou policií. Daří se mu i občasný humor a kouzlo nechtěného ze strany představitelů zákona nebo politických stran, jako třeba komentář "když vystavíte děti odmalička pražskému smogu a výfukům, budou víc odolné..." nebo suché policejní sdělení, že "s kolegou počítali auta na Nuseláku a během hodiny jich projelo strašných čtrnáct tisíc."

Odstrašující jsou záběry z tuningové soutěže (líčící túrování motorů na místě až k výbuchům pneumatik nebo informace o kamarádovi, jehož v době natáčení srazilo auto při jízdě na kole a ten zranění podlehl). Auto*mat zkrátka není veselý film (byť se hemží i hravými nápisy trefujícími se do škodlivosti přemíry aut ve městě). Je ale dobré se na něj jít podívat. I když třeba nežijete zrovna v Praze. Protože to, co řeší dnes hlavní město, bude možná za pár let noční můrou i měst menších. Je dobré se lecčeho vyvarovat...

Pražský deník | 26.9.2009 | Jana Podskalská

Auto*Mat: Kdo seje silnice, sklízí auta

Auto*Mat je víc než "jen" film. Je jednou z mnoha aktivit stejnojmenné iniciativy, která usiluje o "zdravou Prahu". Jako takový má bez přehánění i patosu potenciál změnit hlavní město k lepšímu.

V roce 2003 přestalo filmaře Martina Marečka bavit dívat se z okna svého bytu na bouračky na frekventované křižovatce v Praze. Zeptal se sám sebe, jestli se tragická dopravní situace v metropoli dá změnit, a začal o tom natáčet dokument. Brzy zjistil, že pouhý film nestačí. Zrodila se obrodná iniciativa Auto*Mat.

Stejnojmenný film vznikal během šesti let časosběrnou metodou, a tudíž bez znalosti výsledného tvaru. Lavírování politiků a nepochopení ze strany některých Čechů se očekávat daly, stavební havárie či osobní tragédie už nikoliv. Výsledek přesto drží pohromadě a ukazuje nejen to, co je třeba ve snaze o Prahu pro lidi namísto pro auta změnit, ale i jak těžké je to prosadit.

Páteř filmu tvoří stopáž z happeningů a cyklojízd, jež iniciativa pořádá. Z guerillového ucpávání magistrály koly a potyček s policisty vykrystalizovaly mírumilovné manifestace, které do prostorů okupovaných automobily vracejí lidský prvek. Urbanista Ivan Lejčar na srovnání záběrů sto let starých a současných demonstruje, že místa jako Smetanovo nábřeží skutečně bývala korzy, tvořícími oproti dnešku organickou součást města.

Úsilí Auto*Matu naráží na odpor institucí a části veřejnosti. Obojí je tragikomická podívaná. Radní a úředníci magistrátu vykazují aktivisty s kamerou z veřejně přístupných jednání, politiky zase přítomnost objektivu ponouká k mlácení prázdných frází. Nejsmutnějším "hrdinou" je primátor Pavel Bém, kterého film ukazuje jako slabikář populismu nejhrubšího zrna.

S Auto*Matem nesympatizující Pražané pak svůj postoj vyjadřují škálou prostředků od troubení na kordon cyklistů přes sprosté nadávky až po demolici Marečkova vlastního "agitačního" vozu. Projevují se jako obyčejní čeští normalizační "pepíci", které zajímá jen jejich škodovka a víkend na chalupě. Jak Lejčar dokládá, 70. letům se nevzdálil ani způsob, jakým se dnes rozhoduje o urbanistické koncepci Prahy. Demonstruje, že gigantické stavby typu tunel Blanka městu od aut nepomohou, ale naopak je do něj nalákají. "Kdo seje silnice, sklízí auta," říká. Jak "vyšitý" je potom moment, kdy před kráterem zborceného tunelu ve Stromovce stojí stavař a tvrdí kameře, že "tady se nic nepropadlo".

Součást projektu tvoří i Marečkův předchozí film Zdroj, který filmaře dovedl za ropou až do Baku. Auto*Mat je vedle kin distribuovaný i přes portál Doc Alliance a byl vybrán do festivalové kolekce East Silver Karavana, což mu zajišťuje dosah daleko za hranice České republiky. Filmy i aktivity Auto*Matu sjednocuje výtečná grafika, založená na účelnosti a srozumitelnosti. Na všem leží pečeť lidí, kteří vědí, co dělají - a taky vědí proč.

Lidé samozřejmě přicházejí a odcházejí. "Auto*Mat jede dál bez původních autorů," říká Mareček. Finální záběry stovek účastníků cyklojízdy na Nuselském mostě dokazují, že jede správným směrem.

lidovky.cz | 24.9.2009 | Vojtěch Rynda