• Narkomani, zdroje a spravedlnost
• Zdroj obdivován i proklínán ve Střední Asii
• Ropa ničí svobodu
• Nepodporujete těžbu fosilních paliv!
• O ropě, bankách a diktatuře na Kavkazu
• Lidé se už přestali bát (rozhovor)
• Světová banka a ropovod na Kavkazu
• Země na konci trubky

Narkomani, zdroje a spravedlnost

Zhruba před 30 lety vydal americký sociolog Ivan Illich krátký, ale hutný a velmi provokativní spisek Power and equity (Energie a spravedlnost). Předvídá v něm, že energetická politika významně ovlivní sociální uspořádání na začátku 21. století. Když společnost bude zvyšovat svou energetickou náročnost a pokračovat v globálním dobývání fosilních zdrojů, pak bude čím dál tím víc svazána technokratickými molochy a bude vlastně jedno, jestli se lidé budou ohřívat pod kapitalistickou nebo socialistickou střechou. Souvislosti budou vždy stejně nechutné. Těžba a spotřeba atraktivních fosílií byla během uplynulých třiceti let tím nepodstatnějším globalizačním tlakem. Energetickému trhu dominují velké těžební korporace a monopolní distributoři. Vize se naplnila.

Illich proklamoval, že spravedlnost a spotřeba energie mohou společně růst pouze do určitého bodu, po jistý počet wattů. Nad tímto prahem pak už energie roste na úkor spravedlnosti. Nadbytek energie, stejně jako přemíra moci, nás korumpují a zbavují svobody. Objevujeme stále nové potřeby, které nás činí stále závislejšími na „energetických otrocích“. Energie, kterou čerpáme především z fosilních zdrojů, je pro nás laciná, protože nemusíme platit dělníky, kteří by pěstovali rostliny potřebné pro její vznik. Náklady máme jen na dobývání a zpracování paliva ze skladů přírody. I dnes je díky energetické hustotě ropy (obsah energie na jednotku objemu), tato cena víc než výhodná. Jeden barel suroviny (159 litrů), představuje energii 25 000 hodin lidské práce, což je celoroční pracovní výkon dvanácti lidí. Barel surové ropy dnes stojí okolo 1600 Kč a další 1300 Kč zaplatíme za její těžbu a distribuci. To znamená, že za necelé 3000 Kč máme k dispozici dvanáct „ropných otroků“, kteří pro nás pracují po celý rok. Takto dostupná energie nás korumpuje, a to nejenom tím, jak je levná. Získáváme na ní návyk, psychologicky příbuzný účinku tvrdých drog. Velký nadbytek energie působí na společnost podobně iracionálně jako požití silného opiátu. Závislost otrokářů je stále silnější.

Dvě třetiny nejchudších lidí na světě žijí ve zhruba 60 rozvojových zemích, které jsou zároveň producenty klíčových surovin. Státy obdařené přírodními zdroji jsou často v horší situaci než země, které takové bohatství nemají. Ekonomové tomuto paradoxnímu fenoménu říkají „prokletí přírodních zdrojů“.Vysoká koncentrace zdrojů ve třetím světě přináší klientelismus, drancování a korupci. Veřejné instituce sice nefungují, ale protože vlády jsou ukojené pohodlným exportním příjmem, nemusí vycházet vstříc nespokojeným občanům. Např. prameny černého zlata často doprovází jev, že v poměrně bohaté zemi žijí chudí lidé. Ropa není jen cílem zisku a korupce, ale i mechanismem moci. Režim dokáže udržet stabilitu a zdroj nerušeně teče dál. Stabilita však často nepřináší spravedlnost. Podle statistik Světové banky vztah mezi množstvím exportované ropy a úrovní demokracie vykazuje smutný výsledek. Pouze pět z osmadvaceti zemí, které patří k předním vývozcům, je možné označit za demokratické. Všechny patří k zemím Západu. V dalších pěti arabských státech alespoň platí právo a zákony. Zbylých osmnáct zemí trpí korupcí a pošlapáváním lidských práv. Dokazuje to i Index vnímání korupce, který každý rok připravuje organizace Transparency International. V aktuálním vydání za minulý rok na chvostu žebříčku najdeme Angolu, Ázerbájdžán, Čad, Indonésii, Irák, Nigérii, Rusko, Súdán a Venezuelu, všechno státy bohaté na ropu. Veřejnost v těchto státech je vysávána tím, že příjmy od těžebných korporací jdou převážně do kapes místním ropným klanům. Firma, která v takové zemi podniká, často ochotně přiživuje parazitní režim, protože je to pro její práci jednodušší. Spoléhat se na vysokou morálku korporací postrádá soudnost - jsou to obchodní struktury, které nesmí vykazovat ztrátu. Co nejvíce ropy, co nejnižší náklady a co největší zisk – to jsou jediné tři věci, které hýbou světem. Krédo, podle kterého jednala i britská korporace BP při získávání tzv. “Kontraktu století” s ázerbájdžánskou vládou umožňující těžbu ropy v Kaspickém moři. Řada zdrojů uvádí, že BP pomohla vyvolat politickou krizi v Ázerbajdžánu v roce 1992, která způsobila odvolání demokraticky zvoleného prezidenta Abulfaze Elčibeje a nástup bývalého generála KGB Hejdara Alijeva. Prvním krokem Alijeva po nástupu k moci byla radikální změna připravovaného "Kontraktu". Zatímco smlouva podepsaná Elčibejem dávala BP 17,1% zisků, tak Alijevova smlouva už 34,1%, a podíl Ázerbájdžánu se snížil z původně majoritních 20-ti% na pouhých 10%. BP zatím během deseti let dokončila stavbu produktovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), který postupně začíná pumpovat kaspickou ropu na světové trhy. Korporace systematicky brání vzniku nezávislé odborové organizace, pracovníci nejsou pojištěni, platy místních dělníků jsou výrazně nižší než zahraničních atd. Ázerbájdžánci nemají jinou možnost výdělku, takže si raději ani nestěžují. V zemi je asi padesátiprocentní nezaměstnanost a 2 miliony lidí ji opustily kvůli nedostatku příležitostí. I když by zpracování nafty mohlo zaměstnat více lidí než těžba, rafinérie a chemické závody ze sovětské éry se mění v metalurgické hřbitovy. Přitom tunu surové ropy Ázerbájdžán prodá asi za 200 dolarů, kdežto tuna ropy zpracované by mu vydělala až 2000 dolarů. Západ má však zájem pouze o surovinu. Orientace na pouhý vývoz černé drogy tak dostal do pasti celou ekonomiku.

Jeden z prostředků, který máme k dispozici, pakliže se chceme zbavit kolonizátorské pachuti ze své plné nádrže, je dohlédnout na to, odkud náš blahobyt vlastně přitekl. O zmírnění prokletí přírodních zdrojů v současnosti usiluje např. kampaň „Publish What You Pay“ (Zveřejněte, co platíte) koordinovaná organizací Global Witness. Tato aktivita apeluje na těžební společnosti, aby zprůhlednily platby na účty vlád a za čtyři roky existence se jí podařilo vytvořit silnou koalici nevládních organizací po celém světě. Kampaň začaly podporovat i Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Evropská banka pro obnovu a rozvoj. Ke zveřejnění informací o platbách se v Ázerbájdžánu zavázala i samotná BP, Royal Dutch Shell tak učinil v Nigérii a Exxon Mobile v Čadu. Aby se korupce dostala pod kontrolu je však nutné, aby i vlády uvedly způsob jak s příjmy naloží. O takovou kontrolu se snaží další projekt - Caspian Revenue Watch, který k tomu školí nevládní organizace v Kaspickém regionu. Jejich role je však více než složitá, potřebují otevřený přístup k informacím, což je v případě kvazidemokratických států bez rozvinuté občanské společnosti téměř nemožné. Kontrolovat etický rozměr finančních transakcí je obtížné, ale k tomu všemu se objevila ještě jedna přízračná ekonomická hrozba. Pokud trh neovládnou evropské a americké podniky, mohou je převálcovat firmy ze zemí, kde se otázky pečlivých standardů řešit nemusí, např. z Číny. Tamějším firmám veřejný dohled nehrozí, a i proto bývají nejrychlejší. Aktuální je příklad ropovodu z kazachstánského Atasu do čínského Xijangu. Často kritizovaný 1800 km dlouhý ropovod BTC procházel asi tři roky jenom konzultacemi a procesy hodnocení vlivů na životní prostředí a sociální situaci. Číňané přišli, konzultace vynechali, a stavbu ještě o 1 200 km delší, zvládli za přibližně stejné stavební náklady za pouhý jeden rok. Svět je čím dál tím menší, konkurence a trhy rostou, surovin je méně a méně, narkomanů stále více a více…. Vizionář Illich i řada jeho realističtějších následovníků volá po decentralizaci energetických řetězců, lokálních zdrojích obnovitelné energie a především po snížení spotřeby. Jestliže naše civilizace začne abstinovat tvrdou energii, umožní jí to pestrou síť organicky vitálních a spravedlivých kultur. Pěkná myšlenka, ale jak vypočítali odborníci ze sdružení Eurosolar, kdyby Česká republika měla úplně přejít na aktuálně dostupné obnovitelné zdroje energie, museli bychom svou spotřebu snížit až na jednu třetinu. To by se u nás asi těžko prosazovalo. Možným vzorem se může stát Švédsko, které před pár dny zveřejnilo plán, že do patnácti let přestane být zcela závislé na ropě a nebude ani budovat žádné nové jaderné elektrárny. Švedská vláda uvedla, že postupně hodlá nahradit veškerá fosilní paliva obnovitelnou energií, než se ekonomicky projeví ničivé důsledky klimatických změn a zdražujících se surovin. Prezident Bush, v již zmiňovaném projevu, také nabídnul svůj recept. V medicínské terminologii jde o nákladnou substituční terapii, která se snaží narkomana příliš netrápit a nabídnout podobně fungující látku v pokud možno stejné intenzitě. Bush slíbil, že úplně nejdříve se pokusí vyřešit feťácký problém číslo jedna - americké automobily, které samotné v USA spotřebovávají 75 procent ropy. Tradiční pohon má nahradit etanol z dřevěné drtě a rostlin. Poté chce prezident investovat do vývoje nulově emisních uhelných elektráren, zdokonolovat bezpečnou jadernou energii a pokračovat i v technologiích pro obnovitelné zdroje. Bushova receptura je poměrně konzervativní, počítá s fosilními palivy a spotřebu energie významně neomezuje. Při léčbě těžkého návyku se však bez tvrdých pročišťujících zásahů do životního stylu organismus nevyléčí. Do jaké míry to byl tedy rafinovaný tah hlavního narkomana, který chce odvést pozornost od své stále rostoucí závislosti nebo vážný zájem o náhražkovou odvykací kůru, uvidíme v budoucnu. Zatím si všichni můžeme šlehnout kvalitní energetický matroš. Měli bychom však počítat s tím, že nás v budoucnu může zaskočit krutý absťák.